Zinuška

Pohlaví - kočka
kočka

Kraj: Kralovehradecký kraj
Věk: 13 let
Depozitum: Hradec Králové
Barva: cernobila
Pohlaví: kočka
Handicap: ano
Kastrace: ano

Kontakt: Hanka S.
tel: 773 535 128
mail: srnka@seznam.cz
pozn.


Hanka S.

Zinu adoptovali manželé Martina a Jarda Roubíčkovi a paní Kači Valentová.
Zinušku velmi vydatně podporuje i paní JUDr. Eva Pelikánová

Jednoho  dne jsem ve své poště objevila mail od neznámého muže, který mne prosil o pomoc. U chaty, kde se s rodinou rekreoval, náhle někdo vyhodil dospělou kočičku. Když sledoval, jak se kočička pomalu a nejistě pohybuje, bylo jasné, že něco není v pořádku. Kočička přišla až k chatě a prosebně se dívala na odpočívající lidi. Ti si ji prohlíželi a všimli si, že kočička hledí jen jedním okem. Litovali ji, nakrmili a začali shánět kontakt na někoho, kdo by byl schopen pomoci. A našli Kočičí naději a mne…
Když jsem si tento příběh přečetla, neváhala jsem ani chvilku a okamžitě  jsem odepsala, aby kočičku co nejdříve přivezli.
Přesto několik dní trvalo, než nálezci kočičku ke mně dopravili, kočička se zatím pohybovala kolem dotyčné chaty a já jsem měla velký strach, aby se jí něco nestalo. V této době byla již jasná i další skutečnost – že kočička je asi hluchá.
A tak se Zinuška ocitla u mě. Jakmile přijela, vzala jsem ji do náruče a ona se ke mně oddaně tiskla, jak kdyby mi děkovala a zároveň prosila, abych jí pomohla. Ale jak bych nepomohla takovému nešťastnému tvorečkovi! Bylo vidět, že již opravdu hodně zkusila! Jedno oko měla zhnisané zánětem, druhé potažené bílou blánou. Navíc kašlala, kýchala, i z nosu jí vytékal hnis. Hned druhý den jsem s ní běžela na veterinu, doufala jsem, že operace pomůže a kočička bude opět vidět. Ale veterinář mi sdělil, že jedno oko je zcela slepé - zřejmě po prasklém neléčeném nádoru a že se s ním již nedá nic dělat. Ale slíbil, že se na to ještě podívá při kastraci, až bude Zina v narkóze. Navíc mi potvrdil mé obavy, že je Zina zcela hluchá a aby toho nebylo málo, že zřejmě ztratila i čich. 
A tak nastal obvyklý kolotoč, který se u nás děje při záchraně a boji o příchozí nešťastné zvířátko. Nejprve se Zinuška musela vyléčit natolik, aby zvládla kastraci a další případnou operaci oka. To vše se nám po čase podařilo a Zinuška se natrvalo usídlila u nás. Je to již starší kočička, jednooká, hluchá, necítící, s několika dalšími zdravotními neduhy, takže se musí pravidelně kontrolovat krev a často podávat léky.
Zinuška  většinu dne prospí na polštáři na radiátoru nebo ve svém novém košíku s kožešinkou a je hodná a milá, pokud s ní nijak nemanipuluji. Jakmile jí však chci dávat léky, stane se z ní malá černá saň. Proto musíme často chodit na veterinu, doma zvládnutelná není, na veterine stěží… Ale jinak je vděčná, od začátku mi vyznává lásku, tulí se ke mně a mazlí. Když přijdu do pokoje, ve kterém bydlí, pokud nespí - to pak neslyší nic - hned ke mně přiběhne a domáhá se pochování a pomazlení. Jediná její nectnost je, že nemá ráda kočky, je k nim nevrlá, velmi nedůtklivá a packou je pohlavkuje. A nemít u nás rád kočky je dost velká nevýhoda... Protože Zinuška „díky“ svým handicapům neslyší, skoro nevidí ani necítí, často se uzavírá do svého, nyní už bezpečného světa a spokojeně spinká. Když přijdu krmit, musím ji vzbudit tím, že ji pohladím. Okamžitě zvedne hlavičku a je připravena se mazlit. Nejšťastnější je, když v „jejím“ pokoji přespávám, to si ihned zabere místečko vedle mé hlavy na polštáři, otočí se ke mně, tlapičkami mi osahává tvář, jak kdyby mě hladila a celou noc v této poloze vydrží. Avšak  stejné něžnosti očekává i z mé strany – a vyžaduje je po celou noc… Původně jsem si myslela, že Zinušku vyléčím a pak jí najdu nový, láskyplný domov, tak, jak se děje s většinou kočiček, které ke mně přijdou. Nyní však vidím, že starou Zinušku pro její postižení  a celkovou křehkost umístit nebude možné. Navíc jsem si jista, že kdybych ji teď dala někam jinam a k někomu jinému, velmi těžko by se s touto „zradou“ smiřovala, navíc bych zničila její znovunabytou víru v lidi, kteří i hladí a neubližují.. Proto jsem se rozhodla Zinušku nabídnout pouze do virtuální adopce. Zinuška se mi za mou péči stále, již několik let, odvděčuje svou láskou a svým nepředvítatelným chováním. Ona je prostě svá, ustele si ke spaní tam, kde se jí to právě líbí, třeba by to byl pekáč s upečeným kuřetem nebo buchtami či ještě horký sporák. Již několikrát na své neuvěřitelné choutky doplatila, když se například na sporáku velmi popálila nebo když spadla z velké výšky a zlomila si čelist, protože usnula na poličce skoro u stropu. Přesto se však nepoučí a stále si hledá čím dál podivnější místa. Zinuška je prostě svá...