Kopretinka

Pohlaví - kočka
kočka

Kraj: Kralovehradecký kraj
Věk: 8 let
Depozitum: Hradec Králové
Barva: bila
Pohlaví: kočka
Handicap: ano
Kastrace: ano

Kontakt: Hanka S.
tel: 773 535 128
mail: srnka@seznam.cz
pozn.


Hanka S.

Překrásná, milovaná Kopretinka ode mne navždy odešla dne 8.8.2016 v 17.05 hod. Rok a půl, v podstatě celou dobu, co jsme spolu žily, jsme bojovaly o Kopretinčino zdraví a život. Dvakrát jsme zvítězily, i když to bylo nesmírně těžké, ale nakonec nás, přes všechny boje, přes všechnu Kopretinčinu statečnost, dostihla rakovina a i když s ní Kopretinka statečně zápasila přes rok, nedalo se vyhrát. Žily jsme spolu krátce, ale na délce nakonec vůbec nezáleží. I přes tu krátkou dobu se mi Kopretinka svými drápky zadrápla do srdce tak pevně, že z něj nikdy nezmizí, nikdy se neztratí, nikdy na ni nezapomenu. Přišla ke mně, když se jí jakýsi hnusák zbavil neuvěřitelně odporným způsobem - zavřel ji do kočičího záchodu a na Náchodsku ji přehodil komusi přes plot.... Nikdy, i přes chvíle beznaděje a zoufalství, jsem nelitovala toho, že jsem se té nádherné, i když tehdy hluché, zdevastované, špinavé, těžce nemocné kočičky s nádory ujala. Nakonec se z Kopretinky stala krasavice se smaragdovýma očima, milovaná a milující. Rok jsem věděla, že bude muset odejít, ale Kopretinka, i když musela mít bolesti, na které dostávala léky, její tělíčko bylo pokryto nádory, na sobě nedávala nic znát, běhala si po zahradě, chytala motýly a čmeláky, šťastně se válela v trávě. A jedla... Když však přestala v posledních dnech papat, věděla jsem, že už je moc zle... Nechtěla ani chodit ven. Včera, 8.8., jsem věděla, že přišel ten nejhorší, poslední den, že je už čas... Kopretinka ležela ve své oblíbené krabici, nejedla, skoro se nehýbala, ale když jsem ji pohladila, vrněla. Seděla jsem u ní a brečela... Najednou, asi hodinu před poslední cestou na veterinu, se kočička zvedla a vyšla na zahradu, kde několik dní nebyla. Šla jsem za ní... Ona se, i s tím svým krvavým bříškem, válela v trávě, na betonu u domu, pomalu chodila po zahradě, užívala si sluníčka - a loučila se. Při cestě na veterinu v přepravce klidně hajala, hladila jsem ji, mluvila na ni, i když mne neslyšela - a ona vrněla. Vrněla až do té doby, než dostala první injekci... Pak jsem ji vzala do náruče a čekala, až usne. Byla stále překrásná, i při svém odchodu do nebe se ke mně tulila. Odešla statečně, stejně statečně, jak žila. Než přišla ke mně, byl asi její život krutý a plný bolesti. Snad ten příliš krátký čas, který jsme spolu prožily, jsem jí alespoň trošku předchozí krutý život vynahradila...Vím, že života u mne si užívala a že, i v bolesti a těžké nemoci, byla šťastná. Ale odešla jsi moc brzy, ještě jsi tu měla spoustu let se mnou být, holčičko bílá. Nikdy na tebe, miláčku, nezapomenu, nikdy se z mého srdce neztratíš. Už je ti dobře, znovu jsi zdravá a silná, jen já tu brečím a cítím se tu, i přes všechny kočičky kolem sebe, nějak opuštěná...Věřím ale, že jednou se spolu znovu sejdeme. Počkej na mne... Nejde mi přestat brečet...