Úvodní strana » O nás » Články a příběhy » Silvínek aneb velké vítězství maličkého bojovníka

Silvínek aneb velké vítězství maličkého bojovníka

Byla mrazivá silvestrovská noc 2007. Obloha zářila slavnostním ohňostrojem, z příbytků lidí se ozývaly přípitky, byla slyšet přání, sliby i předsevzetí, vesměs panovala radostná a veselá nálada.
Ale právě v této silvestrovské noci uprostřed jednoho tmavého lesa se krčilo malé, sotva dvouměsíční kotě, vyděšené, promrzlé, hladové a velmi, velmi nemocné. Asi se již nikdy nedozvíme, jak se tam mohlo takové koťátko dostat, daleko od lidských příbytků...můžeme se jen domnívat - a lidé z těch domněnek nevycházejí nejlépe.1374412722_0_Silvinkuv_prichod_k_nam.jpg

 

Ač v této chvíli se již schylovalo k ukončení kraťoučkého života kočičího mimina, tak náhle zřejmě zasáhla Vyšší moc - a přes les se k ránu vracela domů zkratkou parta veselých mladých lidí, kteří společně vítali nástup nového roku. Nikdy tudy nechodili...ale v této povznesené náladě se jim cesta přes les zdála romantickým a příjemným zakončením zábavy - a Vyšší moc je vedla právě tudy, kde pomalu umíralo malé koťátko. A jak jsou cesty prozřetelnosti někdy skutečně nevyzpytatelné, jeden z té veselé skupinky o koťátko doslova zakopl. A kotě, ač už odevzdané svému osudu, náhle pocítilo svou poslední příležitost, zamňoukalo a po mladé ženě se začalo šplhat.

Parta se zastavila a rokovala -"Co teď?" Ale ač byli všichni v povznesené náladě, jednohlasně zaznělo – „Tady ho nechat nemůžeme.“ Ale co dál? A zase prozřetelnost - jeden z mladých mužů v dětství bydlel s rodiči hned vedle nás - takže rozhodnutí bylo rychlé a jednoznačné - kočičku zaneseme k Hance.
A tak časně ráno na Nový rok, kdy vše u nás po téměř probdělé noci ještě spalo, zazvonil zvonek, u branky stálo několik lidí a v ruce drželi malou bedničku. A v bedničce sedělo skrčené rozcuchané nehybné klubíčko. Vylíčili mi, kde a jak ho našli a závěrem řekli, že se chtějí poradit, co s kotětem dál. Tedy - jinými slovy a nevyřčeno - "Nevzala byste si ho?"

O kotěti jsem v té chvíli zatím nic nevěděla, prostě jedno z mnoha nalezených koťátek...viděla jsem jen, že má zhnisané oči tak, že nebyly vůbec vidět - myslela jsem si - oči vyléčím, dám ho do pořádku jako spoustu koťat a koček před tím a pak mu najdu nový domov. Tehdy by mne ani ve snu nepadlo, co mě čeká...
Doma v pokoji s vánočním stromečkem jsem zjistila, že chlupaté klubíčko je maličký dlouhosrstý kocourek. Podle dne, kdy byl nalezen, dostal jméno Silvínek.
A pak už nebylo nic, jak by mělo být. Silvínek seděl dál bez hnutí, jen se klepal, ani nemňoukal, jídla se ani nedokl. A tak jsem Nový rok zahájila tím, že jsem s kocourkem běžela na pohotovost na veterinární kliniku. A tím bylo odstartováno martirium, které se táhlo několik dalších měsíců. Nastal boj na život a na smrt, avšak nepřítel byl velmi silný a dlouho byl v převaze...

Od toho dne jsem na veterinu chodila skoro denně. Ukázalo se, že Silvínek měl oči nejen zhnisané, on je už prostě neměl. Když se trochu podařilo očička očistit, zjistili jsme, že má již popraskané oční koule a z očí mu vytékal sklivec. Velmi silná infekce, která zachvátila celé malé tělíčko, se zdála nezdolatelná. Silvínek nemohl jíst, nemohl vylučovat, vše, co jsem mu dostala do tlamičky v podobě různých rehydratačních roztoků, mu v nezměněném stavu vytékalo druhou stranou ven...
První výrok veterináře zněl - euthanasie. Dlouho mi mnozí lidé měli za zlé, že jsem to neudělala. Jenže ti lidé nikdy Silvínka nedrželi v náručí, nevěděli, jak přes veškeré problémy a obrovské bolesti lpí na životě, jak se ke mně od prvního okamžiku tiskl, objímal mě, dával pusinky a vrněl, vůbec nebyl apatický a odevzdaný osudu, od začátku byl nesmírně statečný.

Rozhodla jsem se společně se Silvínkem bojovat, nakonec se k nám přidal i náš pan doktor. Silvínek se musel v první řadě vypořádat s obrovskou infekcí. Začal dostávat veliké dávky antibiotik, denně infuze, umělou výživu, vitamíny. A Silvínek vše statečně snášel a bojoval.
Obrovské dávky ATB na něj působily jako chemoterapie na člověka, z dlouhosrstého kocourka se postupně stával malý naháček.1374412776_6_Silvinkova_reakce_na_ATB.jpg

 

Prvním vítězstvím bylo, když Silvínek v sobě udržel tekutou výživu, kterou jsme mu několikrát denně i během noci podávali stříkačkou, dalším, když jednou večer dostal chuť na zmrzlinu, kterou jsem jedla a on mi ležel jako vždy na klíně, dalším, kdy začal papat tužší sousta a udělal první bobeček, který měl již jakýsi tvar. Každý kočkař ví, jak je takovéto vítězství důležité a významné.

Když se podařilo neuvěřitelné, Silvínek přibral na váze a společně jsme zvládli infekci, začal se malý kočičí chlapeček připravovat na operaci očí. Nefunkční oční koule musely ven, byly již jen zdrojem další infekce, tedy dalším velkým nebezpečím. Ale stále jsme s panem doktorem váhali a operaci oddalovali. Jenže – náhle se na „očích“ objevily jakési nádory - a tak bylo rozhodnuto.
Operace jsem se moc bála, Silvínek velmi špatně dýchal, nosem mu vzduch vůbec neprocházel, bála jsem se, že operaci prostě neudýchá. Jenže – bez ní by také zemřel…

A tak nastala další fáze – operace očí. Oční koule a vše kolem nich muselo jít ven, nádory, které byly navrchu, byly již i vevnitř…vzniklé prázdné oční důlky se zašily. Operace trvala dlouho, opravdu jsem byla strachy bez sebe – ale Silvínek ji zvládl excelentně – jako zatím vše. A i s těmi zašitými očními důlky a vyholenou hlavičkou byl moc roztomilý – malinký nemocný, ale velmi statečný lvíček.1374412809_12_Po_prvni_operaci_oci.jpg

A boj statečného bojovníka pokračoval. Od začátku svého pobytu u nás byl velmi šikovný. Jakmile se měl sílu se pohybovat, bezvadně okamžitě našel záchůdek, misku s vodou nebo s jídlem. Až se nám to zdálo neuvěřitelné. Jednu slepou kočičku jsme už doma několik let měli, věděli jsme, že ve svých známých prostorách se pohybuje sice opatrně, ale bez problémů, ale Silvínek překonal veškerá naše očekávání. Po operaci dostal límec, z něho sice nadšený nebyl, ale i ten zvládl. Mysleli jsme si, že nejhorší máme za sebou, ale…Najednou měl Silvík tvářičky obrovské, napuchlé. V zašitých očních důlcích se nahromadil hnis a pronikl i do ostatních obličejových dutin. Drény moc nefungovaly, takže nastalo čištění „zaživa“…Vydržím hodně, ale toto bylo k nevydržení. Rány se musely rozříznout, Silvínek strašlivě naříkal, já jsem ho držela, doktor čistil… všude byl hnis, spousta krve a mých slz, strašné okamžiky. Když jsme zvládli jednu stranu, začal se hnis objevovat v druhé tváři…Ale opět jsme zvítězili.

Po uzdravení jizev a vytažení stehů nastala další fáze – uvažování o zprůchodnění nosních dýchacích cest a snad o odstranění velmi špatného a těžkého dýchání. A tehdy se na rentgenu zjistilo, že Silvínek má pouze jednu plíci, ta druhá byla nefunkční, splasklá, tmavý flek… Bylo mi však řečeno, že pokud, POKUD Silvínek vyroste, i ta jedna zbylá plíce vyroste a měla by k dýchání stačit.
Nebyla jsem ochotna, alespoň v dohledné době, uvažovat o další operaci. Takže zase nastoupila ATB a snaha o zprůchodnění nosu bez operace.1374412838_18_Hra_s_rukavici.jpg

Nechci Vás zatěžovat četbou o dalších peripetiích a podrobnostech léčby. Nos se podařilo zprůchodnit částečně, Silvínek postupně začal obrůstat, z maličkého „sphinxe“ se stával zase dlouhosrstý kocourek, milý, šikovný, přítulný, milovaný. Nikdo si neumí představit moji radost nad každým Silvínkovým pokrokem, nad tím, kdy si prvně začal hrát. Uměl vyhazovat myšku do výšky, plácat do zavěšeného zvonečku nebo chrastítek, honit chrastící míček.1374412892_9_Zacina_obrustat.jpg

Při pohledu zpět a prohlížení fotodokumentace, týkající se „kauzy Silvínek“ se mi zdá vše skoro neskutečné a neuvěřitelné. Velmi obdivuji toho maličkého statečného kocourka, který se nevzdal a díky své obrovské houževnatosti, odvaze a vůli žít zvítězil. Zvítězil i přesto, že velmi málo lidí věřilo tomu, že se tento boj dá vyhrát. Naopak jsem si od většiny „kočičích“ lidí vyslechla výtky a výčitky a dokonce úvahy a názory o týrání. Bylo mi přetěžko.

Jediné, co jsem však věděla, když jsme se Silvínkem bojovali, že za A udělám vše pro jeho záchranu,
za B, že ho NIKDY nenechám trpět. Děkuji všem, kteří stáli při nás, kteří nám fandili, věřili nám a drželi pěsti.

PROTOŽE SILVÍNEK ZVÍTĚZIL.

Dnes je z něj již veliký kocourek, který se bravurně a s elegancí pohybuje po celém domě, zná všechny místnosti, běhá po schodech, jak by viděl, leze po síti na okně, chytá s velkým úspěchem mouchy, které pak s obrovskou chutí pojídá, hraje si, leze po škrabadle, prohání koťátka. Říkáme žertem, že má určitě očička skrytě přišitá na ouškách, protože to, co on předvádí, je vskutku neuvěřitelné. Kdyby měl očička, jako měla Zuzanka – a ne pouze zašité oční důlky, nikdy neuvěřím tomu, že skutečně nevidí. Je to náš zázrak, náš miláček, náš maskot.

Již mu je rok a protože jeho puberta byla bouřlivá a dospívání ještě bouřlivější, lezl na každého, na koho se strefil a kdo byl poblíž, je už i po kastraci, kterou, jako vše v minulosti, zvládl s nadhledem a odvahou.

Nevím, kolik času má Silvínek před sebou, nevím, jak bude pokračovat jeho léčení, zda budeme i nadále zvládat infekci v jeho dýchacích cestách, která je téměř na všechna ATB rezistentní, nevím, co bude dál. Pro tento okamžik však vím, že jeho záchrana stála za to, jsem šťastná, že jsem se nevzdala, nenechala zdeptat a odradit. Mám tu před sebou krásného kocourka, který u nás žije svůj šťastný a plnohodnotný život, který za námi běhá jako pejsek, velmi rád se chová, objímá nás a dává pusinky. A od ostatních kočiček se liší pouze tím, že má svá očička neustále zavřená.

Je Silvestr 2008, ráno tomu bude přesně rok, co k nám Silvínek přišel. Obloha opět září slavnostním ohňostrojem, z příbytků lidí se ozývají přípitky, jsou slyšet přání, sliby i předsevzetí, vesměs panuje radostná a veselá nálada... Rok 2008 končí… Končí rok, který mi přinesl spoustu bolesti a zoufalství, rok, ve kterém velmi často byla mým společníkem bezmoc a beznaděj. Ale i rok, ve kterém jsem pozn1374412876_31_Silvinek_pred_vanocnim_stromeckem.jpgala několik fantastických lidí, rok, kdy se mi konečně podařilo založit OS Kočičí naděje a získala jsem skvělou kolegyni Pavlu, rok mnoha úžasných umístění kočiček v nových domovech, rok velkého vítězství maličkého statečného Silvínka.

Snažím se věřit, že přicházející nový rok bude lepší, že v něm bude méně žalu a strachu, méně necitlivých a lhostejných lidí a více malých i velkých vítězství.

Přátelé, jménem Silvínkovým i svým Vám i všem kolem Vás přeji nadcházející rok šťastný a bez bolestí.

Vaše Hanka Smejkalová

P.S. A jak je tomu o dalších deset let později? Píše se rok 2018. Mám tu před sebou krásného kocourka, který u nás mnoho let žije svůj šťastný a plnohodnotný život, který za námi běhá jako pejsek, velmi rád se chová, objímá nás a dává pusinky. A od ostatních kočiček se liší pouze tím, že má svá očička neustále „zavřená“.

Velmi rád s námi chodí na zahradu, kde za našeho dozoru leze po stromech, úspěšně chytá motýly a prohání ostatní kočičky. Troufne si i na štěně, když je nadmíru dotěrné. Samozřejmě i zlobí, jako každý miláček.Silvínek4.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pomozte

opuštěným a týraným
zvířatům

2100566086/2010

Do zprávy pro příjemce
prosím napište
"DAR PRO KOČIČKY".
Moc děkujeme.

Kontaktuje nás

Předsedkyně

Mgr. Hana Smejkalová
773 535 128

srnka@seznam.cz

Jednatelka

Radka Hrochová

rh26@centrum.cz

Místopředsedkyně

Pavla Hybská
605 458 087

cymb@centrum.cz

Číslo účtu

2100566086/2010

Napište nám

Pole označená * jsou povinná.